Adolf Kajpr ve vzpomínkách Jana Pavlíka

Rodištěm P. Adolfa Kajpra jsou Hředle, farnost Žebrák v Čechách. Narodil se 5. července 1902 a v žebráckém kostele byl pokřtěn tentýž den. Brzy po jeho narození se rodiče přestěhovali do Bratronic u Kladna, na okraj křivoklátských lesů. Otec si zde otevřel malý hostinec.

Adolf chodil v Bratronicích do obecné školy. Jako školákovi mu oba rodiče zemřeli a o jeho výchovu se potom starala jeho dobrá teta. Adolf na ni často a velmi vděčně vzpomínal. Ovšem na studia ho dát nemohla, a tak na obecné škole v Bratronicích skončil svou povinnou školní docházku. Po vyjití školy byli oba, teta i on, bezradní. Co bude malý a slabý chlapec dělat? Problém byl vyřešen tak, že Adolf půjde ke staršímu bratrovi do Slaného a tam se bude učit obuvníkem. Ale netrvalo to snad ani měsíc a bylo zjištěno, že Adolf je na ševcovské řemeslo nešikovný. Při nejbližší příležitosti se ze Slaného vrátil do svých milých Bratronic.

Na potoce Kačáku, kde vesele klapaly mlýny, kde bylo plno zeleně, kde zpíval kos i slavík, kde prostě byl život volný a radostný. Na jednom blízkém mlýně hospodařila ovdovělá paní mlynářka. Chlapce Adolfa, kterého znala z kostela, vzala do učení. A malého Adolfa mlynařina bavila. A nic mu nevadily těžké pytle, nakládat je a skládat a sypat zrní do násypníku a moučné pytle nahazovat na vozy. Brzy se z práška stal mládek.

Do bratronického mlýna ke své švagrové často jezdil a později se tam i na delší dobu ubytoval středoškolský profesor Hofman. Ten si s bystrým mládkem rád porozprávěl, a když poznal jeho chápavou hlavu, dával mu číst řadu knížek. Noviny četl Adolf od dětství denně. Knížky od pana profesora byly učebnice všech předmětů, ale i romány, naše i světové cestopisy a různé druhy povídek. Pan profesor ani nevěděl, že v těch rozhovorech otvírá nové obzory, že učí, aniž je za to placen.

Dvě třídy klasického gymnázia, třetí a čtvrtou, vystudoval Kajpr zcela soukromě, jako externista. A to i z vojny, na kterou musel narukovat na dva roky, nejprve do Tachova a potom až do Trebišova. Jezdil jen na zkoušky do Prahy. Kvintu a sextu (pátou a šestou třídu) už dělal – a žil s ostatními studenty – v koleji arcibiskupského gymnázia v Praze-Bubenči. Tím jeho středoškolské studium zatím skončilo.

Chtěl se stát knězem. Liturgická záliba ho vedla k bráně staroslavného kláštera otců benediktinů v Emauzích. Za nepřítomnosti opata pan převor Adolfu Kajprovi řekl, že na jeho členství v řádu sv. Benedikta nereflektují. Prostě byl odmítnut. A tehdy se rozhodl definitivně. Šel zpět do Bubenče a požádal o přijetí do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova. A byl přijat.

Do jezuitského noviciátu vstoupil 14. srpna 1928 na Velehradě. Druhý rok noviciátu mu provinciál umožnil se připravovat na maturitu. Proto jej poslal konat tento druhý rok do Prahy-Bubenče. V roce 1930 složil své první řeholní sliby na Velehradě, a to 15. srpna. Téhož roku 10. září složil maturitu na arcibiskupském gymnáziu v Praze-Bubenči. Po maturitě odejel ihned na filozofii do Lovaně v Belgii. Konal ji sice jen dva roky (ne jako obvykle tři roky), ale s velikým úspěchem.

Znalosti filozofie, zvláště Maréchalova neotomismu, byly silnou zbraní celého vědění otce Adolfa. K otázkám filozofie se velice rád vracel a obohacoval těmito znalostmi i jiné. Teologii studoval v Innsbrucku od roku 1932. Dne 26. července 1936 tam byl vysvěcen na kněze. Následující rok 1936−1937 si vykonal, v místě zjevení Božského srdce sv. Markétě Alacoque, v Paray le Monial třetí probaci.

Po návratu byla působištěm P. Adolfa Praha, rezidence u sv. Ignáce. P. Adolf tam byl jednak proslaveným nedělním kazatelem, jednak vedl akademickou mariánskou družinu mužů. Zcela zvláštní schopnosti však prokázal jako redaktor a velice schopný novinář. Redigoval Posla Božského srdce Ježíšova, časopis Obrození a Dorost.

Přetržku v jeho bohumilé a horlivé činnosti udělalo gestapo, když otce Adolfa zatklo. P. Adolf byl z Prahy odvezen nejprve do koncentračního tábora Mauthausen, a to s příkazem „Návrat nežádoucí“. Jen zázračně se podařilo českému medikovi jej dostat do transportu do Dachau. Tam tento postavou malý a subtilní muž s velkým srdcem a vůlí válku přežil. Vrátil se v květnu roku 1945 do Prahy k sv. Ignáci a také ke své přerušené práci. Opět byl vyhledávaným kazatelem a zpovědníkem Pražanů.

Ale P. Adolf se vrátil i ke své novinářské práci. Stal se v listopadu 1945 redaktorem oblíbeného týdeníku Katolík. Snad právě v tomto časopise je uloženo to, čemu se dá říkat duchovní profil P. Adolfa. V této práci se znelíbil brzy pro změnu zase komunistům. V roce 1950 byl zatčen Státní bezpečností (StB). Byl zařazen do „monstrprocesu“ s řeholníky. Po výrazně statečném vystoupení u soudu dostal dvanáct roků vězení. Z Pankráce se dostal s ostatními kratičce na několik dní na Mírov, ale odtud byl odvezen do Valdic, kde se ztratil pro svět na rok a čtvrt na samotkách. Z Valdic byl přivezen do Leopoldova, kde zemřel. Původně byl pochován v Leopoldově na louce u Váhu, na takzvaném vězeňském hřbitově. V roce 1968 byl exhumován a pohřben v jezuitském hrobě na Vyšehradě. 

Každý, kdo se někdy s P. Adolfem setkal, byl tímto skvělým člověkem, věrným knězem a vzdělaným jezuitou obohacen. P. Adolf byl tak čisté a ryzí povahy, že vzbuzoval v každém důvěru. Jeho skromné a pokorné vystupování se vší prostotou otevíralo srdce každého. Jeho vzdělání a spekulativní schopnost, vždy s dopadem do praktického života, byly každému otevřenou studnicí, ze které mohl čerpat. Nelíčená, jednoduchá zbožnost prozařovala i lecjakou tmu lidských trápení a vzbuzovala naději.

P. Adolf měl zdravou doktrínu filozoficko-teologickou a uložil ji v mnoha svých článcích časopisů, které redigoval. Sepsal také knihu Mše sv. Prošla v roce 1949 řádovou kontrolou, aby se dalo prohlásit, že přesahuje průměr. Dostala řádové povolení k tisku a měla být vydána v roce 1950. Rukopis se zachoval. Kniha dnes postrádá aktuálnosti pro změněnou liturgickou formu. Ale mnohé je stále platné.

Život P. Adolfa by zasluhoval, aby se jím i nadále někdo zabýval, aby mohl být zahájen beatifikační proces. Zatím jsem shromáždil, pokud to bylo možné, řadu jeho článků a také některá svědectví jeho ctnostného života, jak jej napsali spolubratří a věřící, kteří jej znali. Bylo by ovšem takových svědectví zapotřebí ještě více, a zvláště od starších, než odejdou na věčnost. (V archivu české provincie je práce P. B. Pitruna o Kajprovi, ale v některých bodech není dost přesná.)

Z knihy Jana Pavlíka Vzpomínky na zemřelé jezuity, narozené v Čechách, na Moravě a v moravském Slezsku od roku 1814, Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2011, s. 341−347.

Zdroj: www.jesuit.cz